Jírova hora

Hora sadismu, hora blbec. Ale i hora lásky.
Kolik podobných přísudků už tato hora měla. Ono záleží na tom, co ti způsobila, co od ní očekáváš.

Na severozápadě Hronova se z rozsáhlé údolní roviny zvedá strmý kopec daleko do nebes.

Jírova hora.

Dávno už nikdo neví, proč se ten statný kopec jmenuje Jírova hora. Zda byl jakýsi Jíra toho území vlastníkem, či tam zastřelil posledního vlka nebo zamordoval svou zrádnou milenku. Nikdo netuší, nikomu to nevadí. Tím méně té hoře.

Ze tří stran prudké stráně. Ta čtvrtá tvoří dlouhý hřbet táhnoucí se až kamsi za samotnou Maternici. A právě ten hřbet skýtá řadu podivuhodností. Mohutná betonová pevnost z období druhé války, členitý a divoký kamenný lom, romantické strže zalesněné starými bučinami, temné prostory smrkových porostů. Inu, místo pro pravé dobrodružství.

Ta hora i celý ten její kraj mě fascinoval a inspiroval. V tělesné výchově jsem sebral celou třídu a hajdy na „Jírovku“.

Přímo vzhůru. Rozběh, chůze, lezení po čtyřech. Půda pod plátěnou obuví povoluje, nohy těžknou, dech připomíná parní lokomotivu. Zdolání znamená bledé tváře, podlamující se nohy, někdy povolí žaludek. U někoho přichází pocit úlevy a vítězství, jiný má v ústech její prokletí.

Ten svět za Jírovou horou nám posloužil k bojovým hrám, Foglarově cestě za Alvarezem i honbě za pokladem. Ta Jírova hora byla horou radosti a pýchy, stejně tak zloby a prokletí.

Má cesta na ten vytoužený vrchol byla stejně přímá, stejně tvrdá. Ale když jsem ji absolvoval v jeden den už se třetí třídou, měl jsem sám už té „Jírovky“ plné zuby. Ale co by jeden neudělal pro zdraví svých svěřenců.

Rozpouštěl se sníh a led, přicházelo nové jaro. S ním i lásky čas.

„Pojď, půjdeme se podívat, jestli nám ti naši studenti někdy nerandí,“ oslovil mě můj starší kolega.

Byla to doba, kdy se zkoumalo, co řekneš, kde řekneš, jak řekneš, nebezpečná byla i nevyslovená myšlenka, která šla nad rámec povolených norem. Zakázáno bylo všechno. Tím spíše randění nedospělých.

„Vykašli se na to, máme své práce dost, není to naše starost,“ odbýval jsem jej.

Ale kolega byl neodbytný.

„Ti budou koukat, až nás tam uvidí, pojď, bude sranda.“

Šel jsem nerad, ale když bude ta sranda…

[ad name=“Ad do článku 468×60″]

Nedaleko nad úpatím Jírovy hory stál statný letitý buk s rozložitou korunou. Říkalo se mu Jiráskův buk. V jeho stínu stála lavička a na té prý ten pan spisovatel rád sedával..

Dnes už tam není nic. Za své vzala ta lavička, pak i ten stařičký buk. Nejprve jej rozetnul blesk, později zaúřadovala vichřice. Zbyl jenom pahýl a vzpomínka na ten statný, mimořádný výtvor přírody.

Nebezpečný pahýl odřízli. Když jsme tehdy s kolegou stanuli pod tou horou, bylo tam ještě obojí.

U toho buku byli dva mladí lidé s růzností pohlaví, k nim vedla zledovatělá špinavá cestička. Z našeho postu nebylo možno zjistit jejich totožnost. Žádný z nás neměl zrakové možnosti orlů.

Můj kolega se za tím účelem rozhodl k té dvojici vystoupat. Svou zakulacenou postavu dopravil asi do třetiny. Pak mu uklouzla noha a on po břiše klouzal k mým nohám. Bílý baloňák byl špinavý, mokrý, pokrytý ledem, jehličím a blátem. Ti dva nahoře padali smíchem. Ve mně jej bylo také plno, ale zachoval jsem dekorum.

Kolega vypadal hrozně.

Z pochopitelných důvodů jsme se vyhnuli městu. V tom špinavém hastroši by málokdo hledal ctihodného muže.

Na Farách, za starým hřbitovem, jsme v záhybu cesty zahlédli další mladou dvojici.

Ha, pomsta!

Kolega vyrazil z pěšiny na širou zasněženou pláň.

Chyba lávky. Při druhém svém kroku se sníh probořil a on zapadl do zavátého potůčku. Bota byla plná vody, bahna, zapráskaný byl až po koleno. Teď už i ve mně všechno řvalo smíchy.

„Blbče, kdybys teď raději seděl na prdeli v teple, mohl sis to všechno ušetřit,“ přidal jsem ještě k jeho nemilé smůle.

Holt za lásku a šmírovaní se platí, pomyslel jsem si.

Ale srandy jsem si užil, jak slíbil.

To zase jo!