Hora sadismu, hora blbec. Ale i hora lásky.
Kolik podobných přísudků už tato hora měla. Ono záleží na tom, co ti způsobila, co od ní očekáváš.
Na severozápadě Hronova se z rozsáhlé údolní roviny zvedá strmý kopec daleko do nebes.
Jírova hora.
Dávno už nikdo neví, proč se ten statný kopec jmenuje Jírova hora. Zda byl jakýsi Jíra toho území vlastníkem, či tam zastřelil posledního vlka nebo zamordoval svou zrádnou milenku. Nikdo netuší, nikomu to nevadí. Tím méně té hoře.
Ze tří stran prudké stráně. Ta čtvrtá tvoří dlouhý hřbet táhnoucí se až kamsi za samotnou Maternici. A právě ten hřbet skýtá řadu podivuhodností. Mohutná betonová pevnost z období druhé války, členitý a divoký kamenný lom, romantické strže zalesněné starými bučinami, temné prostory smrkových porostů. Inu, místo pro pravé dobrodružství.
Ta hora i celý ten její kraj mě fascinoval a inspiroval. V tělesné výchově jsem sebral celou třídu a hajdy na „Jírovku“.
Přímo vzhůru. Rozběh, chůze, lezení po čtyřech. Půda pod plátěnou obuví povoluje, nohy těžknou, dech připomíná parní lokomotivu. Zdolání znamená bledé tváře, podlamující se nohy, někdy povolí žaludek. U někoho přichází pocit úlevy a vítězství, jiný má v ústech její prokletí.
Ten svět za Jírovou horou nám posloužil k bojovým hrám, Foglarově cestě za Alvarezem i honbě za pokladem. Ta Jírova hora byla horou radosti a pýchy, stejně tak zloby a prokletí.
Má cesta na ten vytoužený vrchol byla stejně přímá, stejně tvrdá. Ale když jsem ji absolvoval v jeden den už se třetí třídou, měl jsem sám už té „Jírovky“ plné zuby. Ale co by jeden neudělal pro zdraví svých svěřenců.
Rozpouštěl se sníh a led, přicházelo nové jaro. S ním i lásky čas.
„Pojď, půjdeme se podívat, jestli nám ti naši studenti někdy nerandí,“ oslovil mě můj starší kolega.
Byla to doba, kdy se zkoumalo, co řekneš, kde řekneš, jak řekneš, nebezpečná byla i nevyslovená myšlenka, která šla nad rámec povolených norem. Zakázáno bylo všechno. Tím spíše randění nedospělých.
„Vykašli se na to, máme své práce dost, není to naše starost,“ odbýval jsem jej.
Ale kolega byl neodbytný.
„Ti budou koukat, až nás tam uvidí, pojď, bude sranda.“
Šel jsem nerad, ale když bude ta sranda…
